Měsíční sonáta 2

Měsíční sonáta

 

Poslouchám bez dechu,

když není tu její hlas;

Proč? Snad proto, že přišel náš čas…(?),

kdy pátek se šklebí třináctým úsměvem

a klapky jen černé, pyšní se klavírem,

byť přinést by chtěl úlevnou útěchu…

Poslouchám a měsíc se mnou,

tu sonátu jemnou,

co zbyla mi po ní,

když pár černých koní

do postraňků zabral a kočí bič pozvedl...

„Ach zastavte!“ zavolám do oken kočáru,

však jenom houf komárů

se ve větru točí,

kde tušit lze pohled těch jejích očí…

... nic… aniž se ohlédl,

popohnal spřežení pryč…

Sehnu se, v blátě se zaleskne klíč;

k našemu štěstí…

a nad ním had… ocasem chřestí…

Pohlédnu na měsíc, tečou mu slzy

když říká mi: „Neboj se, sejdem se… brzy…