Nezlob se

Chtěla bych ti jen říct,
nezlob se... 
Když si to teď čtu,
znova a znova to
co sem ti napsala,
tak začínám chápat,
čím jsem tě urazila... 
Neměla jsem to v úmyslu... 
Myslela jsem,
že pochopíš... 
Ale nepochopila...
A tak ti teď zase říkám, 
potisícáté, 
nezlob se prosím... 
Vždyť víš,
jsi to nejdražší co mám,
a to ti říkám pořád
abys to věděla, 
až zas něco řeknu
a všechno zkazím... 
Dělám to pravidelně,
už se znám
mohla bych přestat
začít se ovládat,
jen kdyby to šlo…
Příště to půjde!
Jestli ještě nějaké příště bude...
Nechtěla jsem
tě naštvat...
Ani urazit... 
Prostě mi nedošlo, 
jak to co říkám zní…
Vím, že omluvy nepřijímáš, 
ale je to nejvíc, 
co můžu udělat, 
když uznám svojí chybu
a řeknu promiň.
Omluva,
to znamená překonat hrdost
a uznat,
že jsem udělala chybu
další z milionu
chyb… 
Byla možná malá,
už byly horší, 
a já zas nedám pozor,
půjdu a udělám chybu znova. 
Protože se nehlídám
a měla bych.
Slibuju, že příště
se stokrát rozmyslím,
jestli to, co říkám, 
je nutný říct. 
A jestli to není další chyba,
co se snažím udělat… 
Věř mi,
že sem ti nechtěla nadávat,
jak bych mohla chtít?
Vždyť já říkám všem,
co se o to pokouší,
ať ti nenadávají, 
protože si to nezasloužíš…
A pak?
To sama poruším.
Tak teď nadávám ještě víc, 
ale sobě,
protože se vidím
a říkám si: "Co ty jsi za člověka???" 
Odpoveď zní: "Já nejsem člověk,
já jsem ještě něco horšího..." 
Prosím tě,
tak už se nezlob... 
Vždyť se omlouvám...
Nezlob se,
protože když se zlobíš
je svět šedej... 
Slunce nehřeje a studí... 
I nejkrásnější den
se v noční můru promění.