Láska v očích přátelství

Ach, můj milý kamaráde,
tolikrát já říkala ti, že jsi pro mne bílým světlem,
barvou jasnou, třpytem jarních závějí
Přinášel´s mi radost, smíchem slzy,… vynesl´s mě z beznadějí
Dlouhé noci probděli jsme spolu jako jedna schránka citů
Rozuměl jsi mému trápení, já rozuměla tvému… a věř mi, že stále rozumím
Neměl´s rád mé slzy, ty slzičky co stékaly z bolesti mého života,
avšak tytéž rány nemám ráda já u tebe… ty, které se v mou těžkou chvíli objevily i ve tvé duši…
Smíchem jsme je rozpustili, vnesli si v tváře zář

Načež… oči mé z pouhého obrázku tě okouzlily… a ty – věčný úsměv rtů - začínal ses brodit ve tmě jako se odjakživa brodím já
Jako silný bojovník z nerozhodné bitvy rozhodl ses dát na útěk
Chápu tvoje city, strach a touhu, úzkost z možné prohry,
jenže ani zbraně jsem se nestačila dotknout… byl´s pryč a mě zbyl jen stesk

Možná jsem tomu světlu bílou slepotou rovněž byla
Dávala více nadějí, než jsem je s pevným rozmyslem uvážila
Mrzí mě to! Za všechno se nyní kárám,
ale věř mi, že vše z nejhlubšího nitra vycházelo
S úctou, láskou, přátelským pochopením a vděčností.

Teď rukama plyše objímaná, tiše v peřinách se choulím,
stále pravou láskou nepoznaná, v myšlenkách svých bloudím…
Bez možnosti oddanost mou probudit… ano, třeba jednou naskytne se příležitost, city k tobě rozohnit
Nemohu však slibovat nic...jen jedno vím jistě...navždy pro mě budeš přinejmenším skvělý kamarád.

Ač čekala jsem téměř život celý na rozmary srdcí druhých,
nyní opět zvony odbíjet dál nechám… dokud nezazvoní
Do doby, kdy objevíš se, neboť vím, o jak důležitou část svého bytí přicházím…
Bílé světlo mého života se zahalilo temnou tmou,
přesto v naději a odpuštění sílu ztracenosti odmítá…