Popelka

Na kraji parketu,
dívenka z obrázku.
Tváře jak růžičky,
a v očích otázku.

Kam princ se vypařil?
Copak ji nevidí?
Nikdo ji nevyzval.
A ani se nestydí.

Klidně jí povídaj:
"Popelko domů běž,
půlnoc už nastala,
čeká tě temná věž."

Zvedla se, odešla,
nešťastná holka.
Stojí tam za oknem,
na ně se kouká.

Slza cestičku kreslí.
První, druhá, třetí...
Kapesníček princezně,
tak honem děti!

„Proč pak tu naříkáš,
krásné máš šatičky...“
Osloví dívenku,
králíček maličký.

„Sedět vždy zůstávám,
to srdce zabolí.“
Pomoz jí králíčku,
udělej cokoliv.

Hebká tlapka tváře hladí,
ať nepláče Popelka...
Bolet ji to přestane,
postačí jen chvilenka.

Za týden na zámku
koná se další bál.
Krásné dívky z okolí
rychle plní sál.

„Popelko, Popelko,
co tady děláš?
Ty toho sezení,
ještě dost nemáš?“

Usedla beze slov,
nebrání se slovům zlým,
pomýšlí na odchod,
když cinkot uslyší.

To podkovy po dláždění,
do sálu vjíždí krásný princ.
Holky se před ním nakrucují.
Popelka nedělá nic...

„Jedu sem zdaleka,
přes cestu necestu,
dnes si tu vyberu,
nejhezčí nevěstu.“

Mluví princ k dívčinám,
ty boky zavrtí...
Myslí už na svatbu,prachy
a na děti.

Odmítl dívek dost,
Marii,Samantu i Lenu.
„Tebe ty krásko bledá,
tebe chci za ženu!“

Popelka s úžasem,
k němu tvář pozvedá...
Princ hned ji obejme.
Jinou už nehledá.

Namyšlené holky,
nezmohly se na slovo.
Ti, co ji nechtěli též.
Teď je už hotovo.

Posadí ji před sebe
na hřebce bujného,
a už spolu ujíždí
do příběhu jiného.

Tak kluci koukejte pořádně,
na plesech po holkách,
ať nemusím mluvit,
o smutných Popelkách...