Srdce vlaku

Po vzpomínkách cestuje tam a zpátky,
přes peklo a nebe až do pohádky,
kolik v sobě už má jich
a kolik v něm člověk
zanechal rýh…

Slunce v říčních korytech,
hvízdání ocelových kolejí,
dlaně času, co tak pospíchá,
paprsky ve sněhových peřejích,
zlato vločkami půlené,
nikoho nebolí a nepíchá,
je zemi tolik vzdálené…

Řetízky mrazí záhyby krust,
větve stromů vzdávají hold přírodě
a leží pod tíhou sněhu,
cesto, tak už mě na konec světa pusť,
ať můžu odplout po vodě,
tam, kde bude život bez břehů…

Pastely hladí mě po tváři,
dokážou sílu k jízdě dát,
kopce dřímají v bílých polštářích
bez lidských stop a krajin,
všichni šli už asi spát
jen koloušci tlapkami
cupitají…

Nebe splývá se zemí,
je to nádhera to pusto, tak všemocné,
asi chce říct nám,
že každý je silný,
i když je sám,
každý jednou najde
pro své srdce zázemí…

A já bych cestovala
klidně až na konec světa,
za Tebou…