O ježkovi a kleci

Úsměv roztál – nenávratná změna.
Brada spadla mi až na kolena.
Od ucha k uchu slzy majíce,
brzo mě začne bolet bránice.

Sejde z očí, vleze na mozek.
Novej Kočí, starej podvozek
V puse se mi myšlenky sbíhají
a v žaludku motýli lítají.

Kdo jinému do lesa volá,
schovává v šatníku přístavní mola.
Když se kácí pes, řízky lítají
a ryběnky domácí zpívají:

Ježek zevnitř spolknul klec!
No to je konec!

Nikdo nikdy stejně nezměří,
kam z nebe čistýho blesk si udeří,
koho poslední kapka dopálí,
po čem se Země ráda kutálí.

První byl život, mysl hluboká,
pak třeba tělo, hmota, fraktál.
Za tohle já ruku dám živlu k snídani,
v trávě a díky ní došel jsem k poznání, že:

Ježek zevnitř spolknul klec!
No to je konec!

Stůl se z toho na židli posadil,
klavír klávesy zcela rozladil,
cukr si rozhořčil sůl opodál
a mír válečný kombajn vykopal.

Hodiny nejdou – mají jen ručičky,
doba je zdlouhavá a čas je kratičký.
Komu se nelení, ať hodí kamenem
na ty co od koryt vyhodit nesvedem.

Příběh přiběhl sotva neskončil,
nic se zničilo, lid se vylidnil,
jablka padají daleko od stromu,
kdopak potrestá globální Sodomu?

Všeuměl nic neudělal.
Oněměl, přesto napovídal.
Byl hluchý, ale poslechl.
Zbláznil se a pak povzdechl:

Ježek zevnitř spolknul klec!