Vyčítám

Bylo to nejkrásnější místo na světě.
Ničím nevynikalo, však v mé paletě,
v paletě, které jen barvy duhy náleží,
bylo to místo, kde nikdy nesněží.

Stromy tu nerostly o moc výš,
a ani motýli nelétali blíž.
Nebe světlou modrou nezářilo,
možná dříve, než se sešeřilo.

Slunce v ten nesprávný čas,
zapadlo a nevyjde zas.
Tmou plouží se netečný stín.

Tvůj stín! Ten jenž může za tu zkázu!
Za skázu lesa, nebe, barev duhy.
Teď mlčíš, zapíráš a nehodláš splácet dluhy.

Bylo to nejkrásnější místo na světě,
a bylo skutečné. Pravé!

Teď...Teď není.
Hledala jsem v tom svojí chybu.
Vážně! Ale...

 Vyčítám ti to. Vyčítám!