Dospěla jsem, Giny...

Dobře vím, že co vzal čas,

to už se nedá nikdy vrátit,

do ztichlých dnů budoucnosti

šeptám, že Tě nechci ztratit...

Ty jsi vždycky na mé rány

hebkou byla náplastí,

byla jsi majákem, mou klidnou zátokou,

jak jít dál bez Tebe, když jsi mou součástí?

Víš, že už Tě nechci zpátky

trpce a zoufale každičký den,

teď jsem už dospělá, vidíš,

tak vyšlo to... Pro Tebe milá, pro Tebe jen.

Přesto, a nejde to ani jinak,

když hladina vodní se zaleskne,

ve východu Slunce, v mém novém svítání,

po Tobě se mi zasteskne...

Ve vzpomínce, jak záchvěv krásný,

jsi tu a znovu mě objímáš,

vlastně jsme se ani neloučily,

navždy Tě mám, navždy mě máš...

Paprsek slunečný dopadá na tvář,

usmívám se, když v hlavě mé,

vidím Tvou tvář, Tvé oči a úsměv,

Tebe nezískají hlubiny beznadějné...

Jsi tu v mém srdci,

už vím, že i Ty mě máš ráda.

Vždyť jsi mi dala pusu pro štěstí

a celé roky mi kryla záda...

Doufám, že nikdy nepřijde den,

kdy zjistím, že zmizela jsi pryč...

Že už Tě nenajdu, nikdy se nedozvím,

co stalo se... Ač zní to jako kýč...

Je to má největší noční můra,

že o Tebe přijdu, moje milá,

prosím nikdy neodcházej beze slov,

tu ztrátu bych nepřežila.

Živím si strachy, ale taky radosti

a štěstí a princip Tvého života,

pravidlo na všem to dobré hledat

a už nikdy nechtít odejít ze světa...

A že Tě stále opěvuji,

že jsem Ti tolik vděčná?

No ano, musím být, to co jsi udělala

byla pro mě pomoc nekonečná.

Jednoho dne k Tobě přijdu,

a budu umět vrátit Ti to již.

Pohlédnu Ti do očí a budem si rovny,

řeknu to, co teď ještě neslyšíš...

Než přijde ten den mě čeká mnoho,

roky co nebudou nejlehčí,

ale já půjdu a pro své svědomí

a pro Tebe co možná budu nejlepší.

Když mluvily jsme spolu,

tak Ty možná ani netuše

už mockrát dovolila jsi mi

skrz oči Ti pohlédnout do duše.

A tak vím, že jen dobré si zasloužíš.

Ty máš psí dítě... Pomáhat budu vám.

Potom, jako lékař zvířecí to dokážu...

To Ti dnes slibuji, Tobě to přísahám.