Šeptaná do větru

Kdybych tak věděla, copak mi říkáš,

tím jak se díváš, tím, že vůbec dýcháš,

jsi jako malý, v trní ukrytý, bílý květ,

oči jak laň, podmračené, a v nich celý svět.

Kdybych tak věděla, kdo jsi a proč vlastně,

táhneš mě k sobě, cítím se tak zvláštně,

a ty tvé oči… Ony říkají: Nechoď blíž!

Já vím, že nechceš, mě k sobě nepustíš…

Tak hrozně zvláštní, nedostupná, tajemná a jiná,

nevím, co mi tvář tvá krásná jenom připomíná…

Ty… Cokoliv za to poznat tebe blíž.

Ale tolik mě děsí, že to cítíš, že víš…

Prosím tě, řekni mi, že hlasy neslyšíš.

Protože tušíš-li… Jistě se nemýlíš.

Stojím a dívám se a dívám se a dívám,

ale nevím proč, co tvoje duše tak zvláštního skrývá?

Prohlížím si tě, když zvedneš pohled, já klopím zrak…

Ty stejně to cítíš, víš, že je to tak…

Něco to znamená.

Potřebuju tě, abych mohla jít dál a neutonula?

Anebo tobě ublížila nějak doba minulá?

Tak, že potřebuješ mě? A proto je to takhle teď?

Já to nevím, ty to nevíš, kdo zná naši odpověď…

Srdce mi říká, že jsi jako vzácné kvítí.

Ze země vzdálené, kde slunce víc než tady svítí,

a přitom není zas tak snadné žití tam…

A ty asi víš hodně toho, o čem sotva slovo znám.

Ty tvoje oči kolouščí, něco skrýt se pokouší, neochvějně,

jsi krásná jako první jarní duha – a jedinečná stejně…

Možná mě ignoruješ, a nechceš ani psát,
to tě z mojí mysli nevymaže… Zůstaneš tam napořád.

Třeba tě jednoho dne poznám, všechno se potom změní…

Myslím si ale, že ne, že zůstane mi jen tohle snění.

Vím jistě, že to není hříčka pouhá a má to taky cíl.

A až ho jednou objevím, vzkážu ti po větru, jaký byl.