Poslední

Pohled na město pode mnou budí ve mě smutek,
černé vlajky vlajou, zemřel další člověk.
Nemusel, to je to poselství,
bylo to náhlé jak příchod deště.

Začíná krápat na cestu, slané slzy pozůstalých.
Průvod jak armáda černých vran
blíží se k domovu jiných.
Velká vrata uvítají živé, pak domy mrtvých řeknou nám,
kdo už tuto cestu za sebou má.


Mnoho kytek zdobí rovy,
ale život těm tam dole nedají.
Jsou jen vzpomínkou na lidskou krásu.

Všímám si zlatého písma.
Čtu jména jak telefonní seznam.
Tu a tam mi nějaké něco řekne,
ale co se skrývá za jménem?

Skryty jsou tam celé životy,
lidí, co opravdu žili.
Jenže ti, co je pamatují,
již nejsou mezi námi.


I slunce se přišlo rozloučit.
Pokynulo svým paprskům světla,
aby se opřely do černých hávů průvodu.
Jak krásně najednou začalo být.

Do ticha, které do té doby panovalo,
začali zpívat ptáci.
Asi si neuvědomili, v které chvíli
se teď objevili.

Sledovali procesí a volali.
Nakonec jich celá hejna seděli
na stromech podél cesty.

Pak utichly.

Všimli si totiž, co že to je tady
za událost.
A tichem mrtvému vzdali hold.


Od hrobů chudých lidí jsme se dostali
k velkým nádherným hrobkám.
Všude vznešenost dýchala,
a já se začal ptát,
koho cesta tady končí?

Naskytla se mi otázka,
kdo v té rakvi leží.
Tázal jsem se lidí,
ale všichni byli němí,
ani hlásku nevydali,
a pak se zastavili.

Stromy v soušky se proměnili,
lidé za pouhé duchy zaměnili,
já zůstal sám s rakví
vprostřed světla a tmy.

Víko se počalo otevírat,
můj pohled strnul náhle,
jako bych pohlédl do zrcadla,
vždyť v té rakvi ležím já.