Nádraží

Nádraží


Na prázdném nádraží
žene vítr papírovou kouli,
ta se sem tam odráží,
nemá úraz, žádnou bouli.

Do dálky vedou koleje,
až za hranice všedních dnů,
nahoře nebe, dole je
svět, co skrývá tajemství snů.

Slunce jasně na obloze září
a já čekám na svůj vlak,
jež odveze mě dřív než stáří
zastíní mě, jak zem mrak.

Čekám dny a čekám dlouhé noci,
vlak však stále nejede,
rozhlížím se, zděšen, bez pomoci,
do dálky, až mi přijede.

Lidé přicházejí, pak zas někam jedou,
nebo přijedou a pak jdou,
s tváří veselou, někdy taky bledou,
za zády už maj míli stou.

Na kytaru brnkám píseň, kterou dobře znám,
slýchával jsem ji jako malý,
ke svému dřívějšímu věku pár let mám,
však nejsem dosud tolik starý.

A tak čekám dny a čekám dlouhé noci,
vlak však stále nejede,
rozhlížím se, zděšen, bez pomoci,
do dálky, až mi přijede.

Rozloučení tady často bolí,
kdo to zná, tak ten ví jak,
a kdo ne - asi jak úder holí,
když odjíždí nám s láskou vlak.

Na nádraží, kde osudy se dělí
čekám stále, čekám teď,
než-li průvodčí mi sdělí:
"To je tvůj vlak, chlapče, jeď."

Slunce jasně na obloze září
a já čekám na svůj vlak,
jež odveze mě dřív než stáří
zastíní mě, jak zem mrak.

Čekám dny a čekám dlouhé noci,
vlak však stále nejede,
rozhlížím se, zděšen, bez pomoci,
do dálky, můj vlak jednou přijede.