proplétáme

přistál mi havran
v černém šatu
u nohou
a pohled do těch očí
co tak svádí
mrazí
..mě mate

..mě zamotává,k sobě poutá
obtáčí,jak břečťan v plné síle
ostnatý drát
ten bez hrotú
co ničí
samotu..

sedám si do trávy
rosa chladí
a navzdory bezvětří
vánek ve mě
bárku rozhoupá
pluje

v mém zorném poli
kde život bolí
se kopretina
pod čmelákem láme
možná se
málo známe
přesto proplétáme..

osudy druhých
s naší hloupostí..
s touhou nejistotou..

život však nepočká..
nezpomalí
tam kde dřív po pás stromy stály
žije les..
a nedovolí hledět v leže
..do nebes


natočil hlavu havran smělý
a ze zobáku
do trávy
upustil nový den