Spánek pod vínem

Upíjím víno ze sklenice,
vlažné doušky zahořklé chuti,
stále více blížím se k pravdě,
ke dnu, kde najdu jen zapomnění.

Jednotlivé loky prokládané zvracením,
toliko tma se stále přibližuje,
když slunce za daleký obzor zapadá,
a snění, v bezvědomí, přece není.

Upíjím ze dna slova pravdy,
lásku rozdávám na potkání,
milování nemohu ani ctít,
vždy lži kradou se mi na jazyk.

A jen spím,
v předklonu u bílé mísy,
a jen spím,
věřím, že ráno se probudím.


Přišlo ráno,
sklenice ze dna pravd zmizela,
jen obtisknuté kolečko na ubrusu,
zpívá s úsměvem mi ranní ukolébavku.