Konec

Pomalu táhne se čas,
jen holé zdi a prázdná skříň,
na zemi pár rozitých váz,
na stropě odráží se stín.

Ze strachu i stěny mlčí,
ticho přebíjí hluk z okolí,
jen větrák do kola se točí,
přes vše co událo se v pokoji.

Stádo rudé jako krev,
sto růži roztroušených po zemi,
pod okvětní lístky ukrývají hněv,
do podlahy zapouštějí kořeny.

Ztuhlé dlaně ostří pevně svírají,
to stejné které kůži mrzačelo,
z čepele kapky v intervalech stékají,
pozvolna padajíc na bezvládné tělo.