Té, jež mě soudila...

Za sedm let Ti dlužím „DĚKUJI“ každý den.

Ani nevíš, kolikrát jsem bojovala už pro Tebe jen…

Klečela jsem tisíckrát, mou vůli chtěli zlámat,

Jen díky Tobě vstala jsem zas, nesmím a nechci Tě zklamat.

Děkuji, má milá, děkuji Ti znova…

Na moje díky dávno nestačí už slova.

Předložila jsem Ti svůj život

A řekla: „Suď mě, vílo přečistá…“

Usmála ses, pohlédla na mě,

A soudilas mě, slovy si jistá…

Snad byla jsem vinna? Ne podle Tebe.

Bez pochyb, i bez zaváhání,

Sejmula jsi ze mě všechno zlé

A ruku mou vzala jsi do svých dlaní…

Znáš mě moc dobře, sama to víš,

Z mosaiky mých mailů složíš příběh zas,

Stála sis za svým, a taky za mnou,

Bylas jak v noci mé překrásný jas.

Pokaždé na mě tak milá a hodná,

A upřímná, z Tvých úst jen pravdu znám,

Pořád jsi taková – navždy jen taková,

Léčivá bylinko na mnohé z ran…

Jsi Její výsost Princezna hvězdné noci,

Kráska s plamínky v očích, občas s bojovnou tváří,

Jsi profesorka co učila mě, jak život zvládat,

Mezi jinými jak drahokam Ty záříš…

Jsi krásná vzpomínka, kterou čas nezničí,

Jsi hvězda jediná nad obzorem,

Jsi moje štěstí, co nikdy si nemyslí,

Že jsem jen hloupá kráva s morem.

A Tvoje objetí hřeje jak sluníčko,

K sobě mě tiskneš a já dobře vím,

Že mě máš ráda, že mě neopustíš,

A proto žiju – takhle a s tím.