tichý muž

nic nedává smysl
tak jen odháním
zvědavé mouchy bez brýlí
tančící nad škraloupem
mého poznání

měl bych být jenom šedá šmouha
co s davem splývá
a svým botám do oči se dívá
spěchá

a zatím oni na mě křičí
berou mou ruku do svých
to mě zničí a všem se úsměv náhle zrodí
pár slov hodí
mým směrem
a nikde žádné pohrdání
jako vždy

co jim brání



byl to jen prostý den k zemi jsem hleděl
a mezi zvuky lesa zeslechl ten hlas
to volání tak slabé prosbu tichou
a já rozběhl se
jako v dětství zas

hladina téměř klidná stojí
jen ruka malá prosí
bojím se vody přesto do ní padám
do rákosí
brodim se plavu srdce mi buší
kde byl ten cop

ani sám nevím jak
na břehu spolu všude kolem voda
měřím ten mělký dech
vzdech
a slabý náznak řeči
úsměv léčí


nesu ji v náručí
spí a kapky tiše
stékají po mé pýše
a já hledím
zvědavým tvářím co sem míří

do očí