Nepustím

Když jsme byli mladší,
malovali jsme si vzdušné zámky.
Bědovali nad zpackanými osudy,
aniž bychom věřili v dny příští.

Ty dny nevědomosti byli vlastně krásné.
My, zabývající se kluky.
Řešící, kdo se nám líbí
a komu se líbíme my.

A ty doby předtím,
kde jsme jako malé děti běhali venku,
neřešili to, co řešíme dnes.
V té době jsme nevěděli nic,
ani to, že někdo jako Ty nebo já existuje.

A teď i v tak mladém věku,
znechucení tím, co se vlastně děje.

Vlastně jsem moc ráda,
že jsem Tě poznala.
Ten čas, kdy jsme se jen smáli
a žili jsme Ty životy.

Ještě naprosto nepoznamenané tím,
co víme dnes.

Potom se naše cesty rozdělili.
A já toho dodnes lituji.
Byla jsem slepá,
ztratila jsem se v ulici bez konce.

Nějaký čas minul
a naše cesty se opět spojili.
Možná ne, tak pevně jako dřív.
Ale chybělo mi to porozumění.
Nevím, jestli se to jednou stane lepší,
nebo naše cesty zase zmizí.

Ale jedno vím určitě.
Když nebudu zahrabaná ve své hlavě,
v problémech, který občas nemají řešení.
Pokusím se Tě neztratit,
tak jako předtím.
Teď Tvou ruku už nepustím,
když se budeš cítit,
že se řítíš dolů ze skály.