Variace na známé téma

Variace na známé téma

 

Již postarší jsem Taťána

a vy – můj stříbrovlasý Oněgin.

Má duše životem je popsána

i vy jste svědkem mnoha zim.

 

Jak v jímavém dávném příběhu

náhle mi srdce začalo tát.

Osud se mnou dal se do běhu,

ne, to se nemělo, nemělo stát.

 

Bouřlivým citům dávno už

já navždy sbohem dát chtěla.

V srdci už neměl mít místo muž,

zavčas jsem odejít měla!

 

Kdo může však srdci poručit,

co smí se a co snad ne?

Kdo chce se mi svou ctí zaručit,

že lehce své pocity ovládne?

 

Co počít teď s citem bláhovým,

když čelo mi stříbrem prokvétá

a vy, měříte mne zrakem ledovým

proč vždycky jsem v lásce prokletá?

 

Jen jednou jsem v žití milovala

bylo to krásné, až dech se tajil

srdci i duši jsem odevzdala

všechno však pelyňkem osud zalil.

 

Ne, srdce mi nezhořklo ze žalu

jenom se k němu zabouchla vrátka.

Šedivě tlouklo jako dřív - postaru

láska má byla tak zoufale krátká!

 

Mnoho let potom bez vzruchu

svojí vinou jsem neradostně žila

jako tvor toužící po vzduchu

jen odlesk vzpomínek bez štěstí pila.

 

Proč muselo srdce znovu vzplát,

když vše se podobá ledu,

proč muselo se to nyní stát,

to opravdu vysvětlit nedovedu.

 

Vaše stříbrné vlasy nad skrání

svědčí, jak čas zběsile letí,

k bolestné touze mne dohání

a cestu k lásce brzy zapečetí.

 

Jen se mi klidně vysmějte,

jak jistě smáli by se jiní,

a žádné slitování nemějte,

vždyť lásce nesvědčí jíní.

 

Smějte se, ale prosím potichu,

bez jediného hnutí tváře.

Chci si, bláhová, ponechat útěchu

její klidné, milé, konejšivé záře.

 

***