Přespříliš mladá...

Padá to na mě, padá,
pomoc anebo z-rada
se rozpíná jak dech, jež plní plíce
a s dechem první létavice
se rozprostřela nad námi,
jdu povečeřet s hvězdami,
jež slabé, unaveně svítí,
jdu s nimi, jak jen můžu jíti.
Nebe se roztrhlo a opona se řítí,
cesty se znovu spojily, nechci je rozpojiti.
Závan modliteb z pera větru,
na tisíc mil a tisíc kilometrů.
Sedím si a zatajuji stíny,
jež hází mi stín,
abych mohla nést,
své i cizí viny,
všem trestům na protest.

Tak to je moje zvěst:
v lidskosti je čest!