odnaproti

nutila jsem se
ovládala
dusila v sobě vztek
ty jsi byl v klidu
hladil svůj ajfon
po zádech

stála na protějším břehu
stačilo přejít most
sebral`s jak pes nekrmenej
tu odbarvenou kost

do svojí boudy zatáh
rovnou na seno
a hlodal její hladké tělo
laskal ty klouby
a potom čelist svojí smělou zakous

snad si je vylámeš trpět budeš
a tiše sténat třesoucí
tam v koutku sám
jen se svou bezmocí
protože ona s jinou smečkou
běhá po nocích