Kdysi jsme spolu poslouchali Radiohead

Kdysi jsme spolu

poslouchali Radiohead,

seděl jsi v křesle,

v dlaních otáčel skleničku s ginem,

prsty bubnoval o moje břicho,

venku tramvaje vytloukaly jiskry

a já,

jen tak mimoděk,

broukala si ve Tvém klíně…

 

Občas si zabloudil do mých vlasů

a občas zaškemral,

abych ti nikdy nestačila utéct.

 

Bláhové řeči,

když se v Libni láme noc,

když mnou křičíš v náručí

a dole přes balkon

tolik voní orchideje.

Navždy je mám spojené

s onou letní nocí,

když jsi tu žongloval se svojí touhou

a já v hlavě spřádala všechny ty plány,

na útěk, na sbohem,

na to, že tu tolik chci,

Tvé fialové triko,

ve kterém ještě dnes občas ráda spávám.

 

To když svět,

nedbale a sentimentálně

rozmělněn v Bullet proof,

nabádá k pláči,

když někde zahlédnu oranžové hrnky,

konvičku z Ikea,

zelené žaluzie,

to když mi sem tam,

v tramvaji zabubnují na kůži:

 

„HELE SLEČNO,

JÁ SE VÁS,

PROSTĚ A JEDNODUŠE,

POTŘEBOVAL DOTKNOUT…“

 

Víš,

občas bych tu chtěla být,

fakticky neprůstřelná.

Rozfoukat bublinky a čekat,

až si posedají na hranu mé duše...

Občas tu totiž vytloukají jiskry,

ze všech těch zpropadených kolejí,

bohužel i vlaky !!!