Noc zázraků

Zkraje března v černé noci,
možná někdy po půlnoci,

dřív než kvetly pampelišky,

tam kde dobrou noc dávají lišky,

nespí a nespí klisna plavá,

lehá si těžce, pak zas vstává.

Největší zázrak tu děje se právě,

narodí se hříbě, tady v trávě...
Za svitu hvězd, tiše život dala,

matkou se ten den opět stala...

Kouká a kouká, na tu malou,

na dceru svou, Bohem plánovanou,

jak hlavičku svou prvně zvedá,

něžnýma očima jen ji hledá...

 

Tak krásné dítě jarní noci,

už vstát zkouší, sama, bez pomoci,

na nožkách tenkých jako struna,

klopýtá, kouká jen máma a luna,

klisna už ví, jak trpělivě stát,

však tady se nemusí o malou bát...

Maličká přece už stojí, už pije,

jak krásná noc, hříbě je tu, a žije!
Spadla v tu chvíli hvězda z toho nebe,

co přát si, maličká, než štěstí pro tebe?

Svítá, a ty u maminky spíš,

jsi zázračná kobylka, už to víš?
V prvních paprscích slunce máš barvičku,

jako horká čokoláda v milovaném hrníčku,

jako půda, jako kmeny statných stromů,

jako po dešti polní cesta domů,

jsi krásně hnědá, vůbec ne obyčejná,

na světě žádná není jako ty stejná.

S nohama pavoučka, očima laní,

jsi ještě plachá, strach máš z lidských dlaní,

maminka ještě ti nestihla pošeptat,

že ty doma se nemusíš lidí bát.
Koukají na tebe, na malé hříbátko,

vědí, co ty ne, že vyrosteš zakrátko,

na pastvě budeš si běhat a hrát,

až jeden den potom dají ti jiný řád...

Vyroste z tebe mladá koňská slečna,

pro někoho budeš ta láska nekonečná,

nosit na zádech děti, pracovat zkrátka,

sama budeš jednou mít svá hříbátka,

to všechno vědí už, ty nová, maličká,

ač jsi zatím jen malé miminko ponička.

 

Že jsi holka, z toho radost mají,

budeš jako máma, tebe neprodají.
Už první den na světě za sebou máš,

u mámy v bezpečí rozkošně usínáš,

a ani nevíš, jak jsi i bez původu cenná,

pod hvězdou padající narozená...

Včera přivedla tě na svět stranou, sama,

dnes ve stádě pyšně tě již chrání máma,

nad tvou rodnou pastvinou vlídně se smráká,

právě jsi dostala své jméno – JAKA.