Synovi

Dvě bosé nožky, lehké dlaně do světa otevřené,
S křikem všech zvonů toužíme žít,
Za světlem ze stínu v pravdě nevyřčené,
Životem vcházíme, za život se bít.

Jemné jsou, malinké, bez zbytečných ran,
Jak dvě studánky z oblohy do srdce vedou,
Až ukážou všechny cesty do některých bran,
tak neboj se, nejsi sám, já budu tam s tebou.

Až po cestách vyrazíš a až nebudeš se bát,
Chci s tebou jen jedny dveře otevřít.
Chci abys životu ukázal, že umíš mít rád
I všechny ty hodnoty co nedají se změřit.

„Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád,
těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,
snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je hvězdou tvou
a z té ti zazní odpověď,
až přestaneš se ptát.“

Jednou až umřu, až budeš tu beze mne,
Poslední cestu mou povedeš sám,
polož mi na konci květinu ze semene
bych mohl jít s životem tam kde rád rozkvétám.