Plakal jsi

Šla slaná voda od tvých očí, moře se slila v oceán,
a ty sis přál to všechno skončit, na milost vlastním bolům dán.
Šla slaná voda ze tvých očí, už je to dávno – minulost,
nemám prý mluvit o těch časech, vzbuzují v tobě jenom zlost.

Šla slaná voda pryč z tvých očí, vzbudila přitom prázdnotu,
rozhod ses, vyzván, pro ten počin, vybral sis chlad a temnotu.
Nezraní více vodou v očích, nepohne srdcem z kamene,
oceán stal se jenom pouští, nikdo ti svět už neveme.

Už není voda ve tvých očích, není, a přesto, kdo by řek,
bolí to, i když trochu jinak, a ty máš za jed pravý lék.
Matná ta bolest, která drtí, cítíš ji kdesi v ústraní,
je velkou cenou, byť se nezdá, za to, že nikdo nezraní.

Měls slanou vodu ve svých očích, nelži, že snažím se ti lhát,
prý prahneš po krvi a moci… přitom chceš jenom zpříma stát.
vím, bolí voda slaná v očích, pád, když tě nikdo nechytí,
však mnohem horší je to tehdy, když jeden ví, že necítí.