Na obzoru je drak

Na obzoru je drak.
Co?
Nic?
Jak nic?
Prostě se nic neděje.
Nic, nic, právě, že se děje,
nemohu zastavit ten tok myšlenek
proudících mou hlavou,
vrátit se tak do plenek,
živit se kašovitou stravou.

Nekonečné bdění, nikdo neocení.
Stále v pozoru,
vždyť na obzoru je drak.
Je třeba s ním počítat,
má křídla a drápy,
tlamu plnou ostrých zubů,
a hlav, že je nejde spočítat.

Taky mám nepočítaně hlav.
Jedna mluví přes druhou,
každá s jinou náturou,
dohodnout se nemůžou
kdo může za potíže.
Jedna druhé rány líže jedovatou slinou.
Ať splynou,
a vytvoří zas pouze jednu,
ale to je v nedohlednu.

Mé i tvé jsou oči, ústa,
jedna prý chce půst, a druhá plné talíře.
Do posledního halíře chce hravě pustit,
penězi šustit, až nezbude nic.
No tě pic, a nemáme ani korunu.
Jen lahev od rumu, a ještě k tomu prázdnou.
Nevadí, rum stejně nepiju,
co když se zabiju?
Budu konečně svobodná?
Houby, budeš mrtvá!
Máme jedny játra,
a jedno srdce, co chátrá pod tvým vedením.

Dřív než začlením se do hovoru,
tak od hororu, nás dělí už jen vlásek.
Neboť pásek se zařezává, do jednoho z krků.
Jedna ruka utahuje, druhá se snaží povolit.
Jak mohla sis dovolit, nás ohrozit!
Chce se mi zahrozit,
však místo toho ji hladím,
a chlácholím, že bude lépe,
zítra už bude určitě lépe.

Snad se nerozjitří staré rány,
a džbány, co byly rozbité a prázdné
budou plné a v kuse.
V puse sbíhá se chuť na lahodný mok,
a už jen skok, nás dělí od opojení...
Hlavy však neocení, ten vzácný oka mžik,
kdy na okamžik jsou myšlenky klidné a v souznění.
Působení sklenky odezní,
a drak je zpět.