SP(R)ASITEL

Ochořela moje mysl
tím víc, jak plynul čas,
to, co dávalo mi smysl
zdravý, přešlo v kaz.

Slzy zaplavily řeku,
ta pachuť kovu bolesti
a z jejich soli v střípky věků
sšla v gravitaci neštěstí.

Černý vějíř řas
ovívá šedavou modř krás,
sametově něžné chutě
kloužou po mé naivitě,
schránka jí na klíček zlatý,
jazyk chladný, jedovatý...
Krev na bílém loži věční
tvou zhořklou bolest počáteční.

Nevzlykej, sestřičko malá má!
na mou čest - na tu se přísahá.
Ukryj se pod ni, ty zajíčku.
Já setřu ti tvou slzu z krajíčku.

Vždyť číhá už na tebe psovitý,
jmuž skříňkou jen zahraješ na city.

Nyň hlavu skloň k modlitbám,
ochutnej hřích,
pak věnuj se zálibám,
zprosti se tíh.
Vydobyj poslušnost,
skloň ještě se níž...
z jazyka učiň ctnost,
strach z kořene sliž.

Dostaň se do všech míst,
žal saj lítě,
polkni svou nenávist,
- miluji tě...