O KONÍCH

Hřívy koní.
Plavé...Vraní..
Vlajkami by měly stát.
Bílé, co znak smilování,
ryzí v vřavě bitev plát.

Ten, kdo seděl, jen ne v sedle,
doopravdy pravě žil.
Kdo bez Bukefala, stojíc vedle
by Alexander Veliký byl?

Či jakpak by se šachy hrály,
by místo jezdců zastal král?
A generálům by se smáli,
bez šimlů by nik je nepoznal.

A kalibr všeho těžký
slavné čtverky jezdců těch,
když chodili by všude pěšky
- apokalypsa pro výsměch.

Dál v Rusku trojka běloucích,
prostřední klus, cval po bocích,
na pohřby Fríský, Arab na svatby,
Horymír sám neskočil přes hradby.

Kůň.
Co symbol hrdé síly
a po staletí využíván.
Jho dávno stroje nahradily,
kdys nezbytný tak. Nyní? Týrán...

Urozenost hybů ladných
i v mystice byl poukázat.
Důvodů na sto bylo pádných,
proč divost zkrotit, zlomit, svázat.

Proslaven v Tróji,
silou v lesích pomocnou.
Kůň duše všech hojí
Jen vlastní svou, tak nemocnou.

Tu životní roli
zřím již v očích hříbátka.
A život ve mně bolí,
když masem jest jen pro jatka.

Toť vrozená vada
celé dnešní doby.
Copak kamaráda
byste dali do výroby?

Do konzerv a paštik psů...
Když víc nemohl sloužit...?
Pro jiné vzdal svých se snů.
Co směl? Pouze toužit...

Tím jediným - jho sny,
co nik mu může vzít.
Zoufale sčítají své dny,
kdy budou moci zastavit.

Jsou lidé tací
co odlehčí jim rádi.
Jiní těžkou prací
tím víc je lámou v zádi.

A nejsmutnější věcí,
když kůň v zrůdnosti uhyne.
Oko za oko přeci!
To mělo by být povinné.

Okolí jen ignoruje
- tak hyzdí samo sebe.
Kdo však srdcem pozoruje,
snesl by koni nebe.

Kůň.
Střed všeho vesmíru
a pro básníky ráj.
Co žádá? Lásku na míru
jen, dál oves, teplou stáj...