Anotace: to ce se děje běžně...
Život je něco, co nemá řádky,
není v něm totiž místo na pohádky.
Milovat, nenávidět, pochopit, mít rád...
to je to, co by nám měl život dát...
Prázdná slova plná touhy,
určují jak bude život dlouhý.
I krásné verše plné lásky,
nezapůsobí na hloupé krásky...
Citáty, pravdivá slova křičí,
nechcou, ať se naše duše zničí.
Věty překypující krutou realitou,
bývají v životě stránkou nevyužitou.
Zbytečné slzy, výlevy křiku,
nahradí krásné chvíle plné smíchu.
Jsou i chvíle, kdy chceme skočit,
a myslet si, že nejlepší bude vše skončit...
Přítel přijde v pravou chvíli,
aby nás slzy neutopily.
Úsměv rozzáří bledou tvář,
láska nám vytvoří svatozář...
Jsou to takové osobní pravdy, polopravdy a čtvrtpravdy. Proč polo a čtvrt? Každý to přece jen chápe a prožívá trochu jinak... co tedy? Obsah je pravdivý, ale nedonutil mne k přemýšlení, protože jsou to pravdy již milonkráte napsané. Nic nového. Dílo se spíš dá chápat jako báseň v próze (protože má i rytmické nedostatky a některé rýmy taky nejsou na nějaké áchání...), tomu zase ale neodpovídá frázování.
Takže závěr: fajn, že píšeš. Víš zřejmě o čem a co psát. Teď ještě přijít na to JAK psát. Rozhodně to však nevzdávej...
11.04.2014 20:21:32 | aravara