hnízda tak blízká
hnízda tak blízká
kopala jsem ti hrob
vlastníma rukama
za nehty písek
lámaly se
a kolem dětský křik
zvuky kroků
...
já nevnímala přes slzy
a nepochopení světa
slunce se snažilo rozesmát
tenkrát ..
hloubka se zalívala vodou
špinavé zrcadlo
na dně
odraz můj ..
dovol mi poslední slova
otázku
ty tam nad námi
proč tak mladý
proč musel, když život začal sotva vnímat
v výšek
z korun stromů, rudých střech
v myšlenkách střemhlavých
se snesl
naposledy tě pohladím
po hladkém čele
do zavřených očí vhlédnu
sbohem dám..
bylo mi sedm ty jsi vypad z hnízda
a mé pískoviště
snad svět sám
po hrstech loučím se
věřím v návrat
jednou snad
Komentáře (12)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
Všichni si myslí, když jsem malá, že mám jen malou lásku, jen malilinkou bolest a už vůbec žádnou pravdu (napsala M.Proházková v sedmi letech).
A Ty jí to touto básní podepisuješ, úžasně...
19.05.2014 06:46:09 | Pamína
...ano, dětský svět není o nic menší a jednodušší než ten náš, ale vrátil bych se bez váhání;-)
19.05.2014 07:22:59 | poeta
Ahoj. Napsal jsi to krásně. Takové zážitky děti prožívají mnohem víc než dospělí. Jsou více spojené a napojené na své okolí. My dospělí to považujeme za dětskou naivitu, ale já mám takový dojem, že to má spíš co dělat s "kolektivním vědomím", kterého se mnozí z nás později opět snaží docílit. Pamatuju si svoje dětství a spoustu podobných zážitků. Spoustu zvířecích přátel, kteří odešli. A někteří, se kterými jsem byla opravdu hodně napojená, se mi dodnes vrací ve snech, a jsou to šťastné sny, plné her a radosti ze setkání. Jakoby pořád chtěli vědět, co se se mnou děje. Měli jsme doma, kde jsem vyrostla (malá vesnice), na dvoře betonem vydlážděný chodník. Dělal ho ještě můj děda. V tom tvrdém a popraskaném betonu byly otištěné zvířecí stopy. Psí, kočičí, slepičí i nějakých drobných ptáků. A pokaždé, když mi nějaké zvíře umřelo, našla jsem tam stopy nové. Jakoby se rozloučili a zanechali podpis, že tu byli. Nebylo to jediné, co ten dům skrýval. Potkávala jsem tam i lidi, které jsem nikdy nepoznala, protože byli dávno ze světa pryč, pořád to ale byla a je má rodina. Ten dům už není co byl. Brácha už ho předělal k obrazu svému a mě je líto, že spousta kouzel a míst odtud zmizela. Ale to je život. Já odtud odešla a rodinu jsem založila jinde. Tak, teď jsem se rozepsala až moc. Vím, že nemáš rád dlouhé komentáře, nějak mi to vyplynulo samo, tak to klidně přeskoč a přečti si jen to velké ST, které ti posílám na závěr. Dobré ráno poeto. :O)
23.04.2014 09:22:52 | Tichá meluzína
No to teda. Víc jak dva řádky ze mě nedostaneš ;-)
Ale je pravda, že se někdy již téměř zapomenutá vzpomínka najednou vynoří a vstoupí do života a pak dělá neplechu nebo vypráví pěkné příběhy...a když jsou posluchači...jedině dobře ;-)
Díky blani za tvá dlouhotextová zastavení ;-)
23.04.2014 10:20:20 | poeta