Na konci cesty

Na konci cesty

Nekonečný svět temné noci,

Mihotavě planoucí černé svíce,

Mlhavé vzpomínky, jak po nemoci,

Ležím v temné hrobce, věčný sen sníce.

Tak připadá mi každý můj den,

I když naplno ho toužím žít,

Chci, abyste mě nechali být jen,

Nechci pouze na vavřínech snít.

Svět okolo mě změnil své barvy,

Všichni tkají pavučiny ze lží,

V holé lebce zákeřné larvy,

Zrcadlo pravdy, dech jejich mlží.

Víš kolikrát jsem zkoušela znovu vstát,

Když mě všichni srazili na dno,

Stále přemýšlela, co vše se může stát,

Znovu se postavit nejde snadno.

Nevíš kolik sil mě stálo nepodlehnout,

A stále padám šerou propastí,

Snažím se svou cestou jít, neposlechnout,

Nespadnout do jejich zrádných pastí.

Světlo večera mě vábí svou mocí,

Temnota dne je mé utrpení,

Jak tělo bez duše bloudím nocí,

Odumřelé vakuum, nic víc v tom není.

Zvony umíráčků v dáli zní,

Cítím že už nemohu dál,

Chybí mi síla, nejde žít bez ní,

Jako by upír teplo mých žil vzal.

Za závěsem se před světem skrývám,

Hrát jejich fádní hru mě nebaví,

Pocit deja-vu z toho mívám,

Ale jen tak lehce se mě nezbaví.

Myslíš že jedna věta vše napraví,

Jsi na omylu, lidé nejsou stroje,

Duše v temné věži dál churaví,

Nespasí mě ani rady tvoje.

Nechtěla jsem dráždit bosou nohou hada,

Nikdy jsem netoužila žít v nicotě,

Štěstí mi pouze ukázalo svá záda,

Nechalo mě jak bezbranné dítě ve své nahotě.

Kráčím dlouhou cestou, prašnou, trnitou,

O každou překážku zakopávám,

Stezkou dlouhou, záští celou pokrytou,

Padám na kolena, slzy utírám a vstávám.

Potácím se životem, tmou,

Náhle před sebou vidím hrobku,

Fotku černým suknem překrytou,

Vidím na ní svou tvář, a před sebou svou kobku.

Slyším pouze tep svého srdce,

Dívám se sama sobě v tvář,

Hlavou kroutím nesouhlasně, prudce,

Strhávám si křídla a odhazuji svatozář.

Otáčím se a utíkám pryč,

Přemýšlím jak blízko konci jsem byla,

Kráčím své budoucnosti vstříc,

Snad naleznu, o čem jsem snila.