Věčné kroky milostné

 

 

  Ve stínu hvězdy chodí její vnitřní duše mezi těly spícími, jenom tak z lehka, aby dýchla snům prožitky nebe a země. V tom svitu měsíčním ukrajuje osud krev a med z budoucí ranní oblohy, jen pro potěchu toho, že zasypá spáče sny a těly můr, spálenými sluncem předešlého dne. To je noc a den vyschlých pramenů a hrdel žíznivých.

 

 

 

Ješte včera viola zaplakala

těmi tóny zmáčklého krku a strun

které poslalo srdce do ruky těla i smyčce

a zastavila toho o kterém se nemluví před tůní panen

v představách zrozených.

 

Z třézalek povstal faun modrých slepých očí

s pohárem naplněným po okraj nebem zrůžovělým

i vybízel poutníka k uhašení žízně

neboť poznal hrdlo vyprahlé

a jeho rty lačně pily  pro chvilku navždy zvěčněnou.

 

Jenom pij a pij pobízel faun

vždyť víš co čeká v ranní čas

každého

kdo se probudí v řasách rosy

ze slz panen zkropených.

 

V té chvíli odevzdáš mně krev

kterou tůň hltavě pohltí

aby opar její se smísil v jitřních červáncích

v akordu kohoutího kokrhání.

 

  Ti, o kterých se nemluví, ti bloudí nocemi a dny, aby již konečně našli ten pramen pradávný, s věčným strážcem bez zraku. A vnitřní stín hvězd vede kroky těch, o kterých se nemluví  k tůním panen a jejich pramenům.