Na nádraží

 

Chlad se otírá o mé tělo. 

          Však i přesto je skropené mé čelo.

Je 4:52 a nikde ani noha.

                    Do příjezdu mi zbývá půlhodinka pouhá. 

 

                    Je tma.

                             Prší.

                                 Zima.     

.

 

A skučení to ticho ruší. 

          Vlak snad se stovkou vagónů

pisklavě zastavuje u perounu,

                        kde sedím. 

                            A kolem sebe

                                 stále hledím. 

 

Strach.

     Svírám se úzkostí. 

          Snad žádný z těch pobudů není vrah.

 

Z nudy napadají mě blbosti.

 

Vlak vrzavě se rozjíždí. 

     Od perounu odjíždí. 

A mně poskytuje pohled na spící dva opilce.

            (Snad nešmátnou po mé kabelce).

 

Kašel. 

     Slyším kašel! 

 

Někdo se blíží ...

 

Snad se za mnou neplíží ...

 

Kdepak!

 

           Pán z ochranky.

 

                    To jen mé bláznivé myšlenky ...