Obdivem nehoří jen v přímoří

Za jejími rameny
stojí socha nahé ženy
v nadživotní velikosti,
ta třímá na předloktí levé ruky amforu
z níž pryští voda.

Socha má,
kamenný obličej,
ale dáma,
která se od ní vzdaluje
také.

Vznešeně,
před sebou kočárek,
je štíhlá
jako mladá břízka,
úctyhodných
sto devadesát pět centimetrů.

Vidím ji tváří v tvář,
míří ke mně,
kožené opánky s nádechem broskve
kalhoty krémové
přiléhavé,
sní o ní nejeden přihlížející
motá jim hlavy.

Halenka
v odstínu bílé kávy,
mnohý muž
prožívá,
nyní, právě, už,
padesát odstínů šedi.

Tuším, že ženy to o mužích vědí...

Béžový top,
na něm pletenou vestu,
vlas hnědý střední délky.

Teplý vítr jímal,
vdechoval do nich pel.

Chvílemi se ji zjevoval
lehký úsměv na tváři
chůzí měla páví,
jista si sama sebe,
vychutnávala letní louče.

Ach, byla útlá jako břízka
vyrostlá ze spár
mezi kočičími hlavami.

Styl její chůze v paměti
nenechává mě klidným,
city se rozhoří
pod korunami stromů.

Zde v tuzemsku
člověk nemusí být v přímoří..