SAD

k lesu se sebou si povídat
nechodívám jen tak sám

chodívám se svou duší
někdy zháší
on
někdy svítá ono někdy i to vše ona
a věrně
jdu
asi dlouho
já už nebudu kam vítr tam plášť sem a tam bez sebe
šel jsem od nádraží

na krkolomnou cestu z cest
tvořící jaro plískanic léto bouřek a… už ti slzavá zima….

tak poslyš..

i podzim tudy šel
najdeš nás všechny
když budeš chtít
najdeš tu naše stopy rozdrolené i ty ostré
ba i ty odváté vdál
zapadává listím a jehličím

mám ji rád - není bez ducha

zkusím od začátku

přede mnou jde rodinka
děti poskakují jako kamzíci
jejich táta kdesi vpředu
povídající musíme rychle dál

pozdravím

něco hledající zářící oči

usměji se vstříc černooké

našli jste to?

a vy?

já jsem už zdejší
najdete to sami
objevování moře
ten okamžik vám neumím jinak dát
je váš

…

mám ho i pro tebe hochu
ano
já bych tady mohl psát co anděl
ale nejsem
stejně tak nejsem ďábel

ptáš se proč
nevznesu svých ječících ultimat jepičích kdé jé

protože nezvěčňuji ortel
co bývá i žhnoucí mat

pozdravíme se s mužem
jenž se začal pomalu vracet ke své ženě a dětem
a jdu dál…

dál jsem
našel i kováře a nějaké klouzky
ty do lesa asi nerad chodíš
nebo ke stromu přicházíš v jiný čas


i tobě věnuji cosi nové

jak ses často tázal - o koho se opřít -
i já býval buďto starej pařez
nebo příliš mladej keř
- v tom by jeden mohl mít i samizdat kouzel
přemítal jsem
ze vzpomínkových ztrát -
tiše mi z nich

a kolikrát i padl
a vstal z nich přece jen vstal
pro ni pro lásku
pro tu čest zde chvíli být
pro tu možnost dokázat druhého podpořit
dát
počkej hochu to ještě nekončí
teď jsi tu s ní
vnímáš to?
povídá
máš rád
srdce vzbuď
podívej
je lip
a ty bys už měl znát
a být chlap
…