Překonávání melancholie 4
Překonávání melancholie 4
Té noci
hvězda nad hlavou
spadla do záňadří
do míst
kde se rozsvěcí a
zase zhasíná.
V tichosti
uvolnil se píst
vytryskla bledá záře
pro nahlédnutí
do všech tmavých zákoutí.
Zrcadlo ukázalo
rysy unavené tváře
prohlubně
nevyslyšených žádostí.
Kam odešli
všichni ti moudří
té noci
bez hvězdy nad hlavou?
Komentáře (41)
Komentujících (10)
Doporučit
Tisk
Možná, že moudrost i hvězda se uchýlila tam, kam patři, do Tvého srdce, má milá Jitřenko :0)tam je vždy nalezneš,stejně jako já mezi Tvými řádky, vím o tom své, včetl jsem se do nej :0)
13.10.2015 22:01:59 | Akrij8
....Tvé komentáře,milý Jiří,jsou pro mě jako vypití si chutného bylinkového
čaje,kdy bylinky jsou čerstvé a voní tím vším léčivým....Děkuji za
souznění......mám radost....Ji./úsměv/
13.10.2015 22:25:11 | jitoush
Tvá radost je mým potěšením, Jitřenko :0) Také mám rád čajové dýchánky s Tebou, snadi proto, že zahřejí srdce a to nejen na podzim :0)
13.10.2015 22:34:53 | Akrij8
takže je to v lidech...
06.10.2015 07:53:54 | enigman
...vždy je to v jádru v nás,ale pak to ještě přesahuje dál.......až
ke hvězdám.....možná.....Ji....Ale co si člověk "přitáhne",to má...../úsměv/
06.10.2015 16:03:11 | jitoush
jde o to kde má kdo to jádro...
08.10.2015 18:15:01 | enigman
....toť otázka.....možná někdo víc v hlavě,někdo zase v srdci....někdo
někde napůl cesty......a někdo....no nechci říct kde,abych nebyla
vulgární.....prostě tak porůznu,asi.....nebo jak si to vlastně myslel?Ji.
08.10.2015 18:21:36 | jitoush
přesně tak...a někdo v patě...třeba jako Achilles...
ovšem pravdou také je že máme v sobě něco z hvězd...minimálně těžké kovy...
08.10.2015 18:31:03 | enigman
...jo,jo...teď, jak byl onen "krvavý"úplněk,...tak jsem z balkónu
"šahala"na Orionův pás....svítil na mě tak pronikavě,že jsem
ho spatřila i v tom světelném smogu s mým "slabým"zrakem..../úsměv/.Ji.
Hvězdy probouzí představivost...
08.10.2015 18:43:52 | jitoush
Cítím bolest,přesto naděje ještě bliká...
Díky za ní.
04.10.2015 22:32:11 | Danger
....díky,jsi vnímavý....světlo stále svítí a svítit bude....jen,když
"zajde" za roh,tak jej není vidět,ale stále tam je......Ji./úsměv/
04.10.2015 23:31:02 | jitoush
Souhlasím,mám s tím spojený jeden zážitek s inverzi v zimě,dole pršelo a byla mlha a když jsem vyšel na vrchol,slunce svítilo a nebe bez mraků.Dík za připomenutí :-)
05.10.2015 12:12:18 | Danger
jsou tam pořád, jen my je někdy nevidíme... a také nás učí spoléhat se sami na sebe... :-) ale neustále jsou s námi...
04.10.2015 20:26:53 | zelená víla
....ano,milá Vílko...spoléhat se sami na sebe...to je důležité....jen...
cituji:"...Tuhle lekci jsem se naučila už dřív.Když jsem se ocitla úplně na konci tenké,chabé,ohnuté větve,zbývalo jen se pustit a koukat,kam dopadnu.
Opět přišla chvíle se pustit.Odevzdat se neznamená vzdát se,to zdaleka ne.
Odevzdat se vyžaduje obrovskou kuráž.......Když toho bodu dosáhneme,je to vlastně osvobozující,i když to není zrovna legrace.Být schopen přijmout
fakt,že už absolutně nic nemůžete dělat,leda předat svou věc vyšší moci,to je katalyzátor,který nakonec otevře cestu..."z knížky autorky Bronnie Ware
/svého času se starala o lidi,kteří byli na konci své pouti/....
"Čeho před smrtí nejvíce litujeme"Neděs se toho názvu,je to vlastně velmi
inspirativní a svým způsobem optimistické čtení......Ji.
04.10.2015 20:49:01 | jitoush
neděsím, už volám do knihovny :-)
04.10.2015 20:59:12 | zelená víla
....ta knížka mě oslovila.....je autentická tím,že je ze života....
a v knihovně by měla být,vyšla v nakl.Portál.....Ji.
04.10.2015 21:03:23 | jitoush
těším se... když jsem pracovala jen na onkologii, tak jsem si to, co jsi připsala z knihy uvědomovala denně... byla jsem, zůstávala na místě nemohoucí nic udělat, něco změnit, něco pozměnit jsem mohla, mohla jsem být, dotýkat se, naslouchat... když jsem tohle místo opouštěla ke všem oddělením, ať to zní zvláštně chybělo mi to, to nadoraz, i když i zde to je... byly to silné roky, silné chvíle... a jsem vděčná, že jsem tam mohla být...
04.10.2015 21:09:39 | zelená víla
...ta citace se týkala její osobní životní situace....nesouvisela přímo
s prací,kterou dělala.....to jsou ty chvíle,kdy člověk udělal pro danou
věc,co mohl nejvíce...nehledal berličky a výmluvy,snažil se a přesto
se nic nepohnulo,před ním se rozprostřela beznaděj....a tak se odhodlal
to pustit,nechat to být/jakoby/...zkrátka dát prostor jiným "silám",
odevzdat to,příjmout tu situaci....člověk se totiž uklidní,přestane
si zoufat a "uslyší",vnímá ty jemné náznaky řešení...prostě se něco uděje,
protože to postřehl v tom "odevzdání se" a otevřou se nové možnosti......cesta vede dál...
04.10.2015 21:19:41 | jitoush
já vím... ale tyhle roky tam se samozřejmě projmuly do mého soukromého světa, který je víc než ten pracovní, ale prodýchaly tam a naučily mě rozeznávat... alespoň pro mě... když mi umíral táta, tak nešlo nic... pamatuju si,jak jsem seděla u jeho postele a pamatuju si pána co ležel vedle a chroupal jablko... tehdy jsem tam přišla říci jdi, nejtěžší slovo, který jsem kdy řekla... nemělo cenu, aby tu byl pro mě takhle, i když tu byl, jakoby nebyl... odcházela jsem a lékařka za mnou utíkala, Eví, dám ti uklidňovák... ne děkuji, je potřeba to prožít ne být oblbnutá... odešla jsem a prožila zvláštní noc... nebyla děsivá, jen zvláštní, plná... v šest jsem od něho odešla v sedm deset odešel on, jen se mi nedovolali...
soukromej dojem, jsou to záblesky čehokoli, co ve mně určitá díla vyvolávají... umocňují nebo vrací vzpomínky... snad to nevadí...
04.10.2015 21:33:40 | zelená víla
....ne,nevadí....když se to propojuje,tak je to živé....Vílko,o tom
všem by si měla psát,protože to obohacuje a otevírá zavřené dveře,
otevírá dveře,které lidé ze strachu nechtějí otevírat.....a strach?
ten tu je a vždy bude,jen je možné ho proměnit a přestat se bát....
takže,milá souputnice......piš,piš,piš.....umíš to předat.....Ji./úsměv/
04.10.2015 21:38:59 | jitoush
když já jsem zjistila, že už to neumím... neumím psát, neumím napsat něco, co by chtěl někdo číst... co by něco dalo... možná ani neumím psát moc komentáře, ale když je někdo polkne a přefiltruje, tak se pak nezlobí... přefiltrovala jsem i ty, co čtu , nějak jen chci to něco, co kdekoli nenacházím... já si ty určité básně asi vlastním, vyvolávají a já vám to říkám... a mně to přijde fascinující, co vyvolávají... děkuju...
04.10.2015 21:53:00 | zelená víla
...a co je to?...co chceš?...co kdekoliv nenacházíš?....řekni.....ať
tomu přesně rozumím.....A všechno,co jsem tu od Tebe četla mělo více
rovin,nebylo to povrchní,ale sdělné a obohacující....Rozumím Ti,člověk
je něčeho plný,chtěl by to předat nebo nějak zpracovat třeba jen pro sebe,ale
nějak to nejde,nechce to zploštit,zjednodušit, a tak nepíše.Nesmí se
tlačit na pilu,až to přijde,tak to přijde,do toho se nelze nutit,měla
by to být radost.....ale neházej to,prosím,za hlavu,protože máš co
říci......Ji./úsměv/....A komenty piš,jak Ti "zobák narostl"/smích/,není
potřeba autocenzura....mám ráda psaní na rovinu,od Tebe to beru,protože
si na nic nehraješ....a máš srdce......Ji./úsměv/
04.10.2015 22:07:05 | jitoush
ne co chci, nebo co nechci... dříve jsem četla všechno... ale je to jako u knih, vybírám si... a tak jak už tu nějaký pátek brouzdám, tak vím, kam jít, aby mi to něco dalo, rozšířilo obzory a tak...
a psát? asi jsem nikdy psát cokoli ani neuměla, protože když čtu, jak to někomu dalo práci a pětkrát to předělával a hledal tu myšlenku... já jsem si otevřela nové dílo a napsala... neupravovala a šup... neřešila jsem vůbec nic... neřešila jsem verš, rým, nic... :-)) také jsem nikdy nepsala nic, co by mělo někde mít hodnotu a také mi to kdekdo napsal do vzkazu :-)ale já tohle neřeším, pokud by se cokoli mělo líbit jen jednomu člověku, tak mi to těšilo... a i když toho spousty žiju a prožívám už neumím to ani dát do něčeho, co tu vložit... :-)
ale je mi tu fajn... už brouzdám častěji, a tak si vkládám komentáře... a obdivuju, že to někdo umí, sednout si a psát... :-)
04.10.2015 22:20:17 | zelená víla
...díky za tento rozhovor,milá Vílko....těšilo mě,ostatně jako vždy.
Když občas nahlédneš v tyto vody modré,budu ráda,když napíšeš na rovinu,
ocením to....měj se krásně....prchám do snů nočních.....čauky příště Ji.
04.10.2015 22:27:16 | jitoush
Ano, Jituško, tolik je zapotřebí světla v srdci... a Tvá báseň je jako jiskra, jež je rozžíhá...
Nádherný text, a dívala jsem se, báseň publikuješ v pořadí jako 111. - tedy tři jedničky, no není to symbolické? :-)
Děkuji za možnost k zamyšlení, děkuji Ti, milá Jituško, pro Tebe krásný den :-))
04.10.2015 09:35:56 | Helen Zaurak
...Děkuji Ti,těší mě Tvá přízeň,milá Helen,těší mě,když se mi podaří
svým dílkem někoho oslovit,i když si vlastně svým způsobem píši pro sebe,
je to vždy pokus podívat se zevnitř ven a naopak nechat působit
to vnější dovnitř,snad aspoň občas něco "zahlédnu",abych věděla....
snad se aspoň někdy podaří zachytit to "něco" ....To "pozorování"
tříbí vnitřní světy.....i milimetrové posunutí způsobuje "zázraky".....Ji.
04.10.2015 18:43:08 | jitoush
Jsou z tam pořád a jsou jich miliony,
moudří se otiskli životem do tváře,
do duše vepsala se jejich hvězda,
věčným příběhem cesty pro naději. :O)
Moc se mi tvá báseň líbí Ji. Mám ji v oblíbených a ráda se k ní budu vracet. :O) ST
04.10.2015 08:37:17 | Tichá meluzína
...to je tedy boží reminescence...
03.10.2015 23:06:49 | Jort
...To je pro mě zajímavý moment...Jorti,Ty si mě přiměl podívat se
na svoje vlastní malé dílko jinýma očima,protože když jsem to psala,
tak jsem v sobě měla úplně jiný kontext.....zajímavé i pro mě.....chápu
Tvou reakci a vlastně teď ta slova čtu jiným způsobem.....Ji./úsměv/
04.10.2015 08:33:23 | jitoush
...a pak chtějí po dětech ono: co tím chtěl básník říct...:-)...na básni je krásné právě to, že si tam najde každý to své...:-)
05.10.2015 10:14:28 | Jort