Myslivec

To myslivec si lesem šel,
jeho pohled oněměl,
když na pasece spatřil jí..
Vílu ,jako z hedvábí.

Od té doby za ní chodil,
úsměvem ji doprovodil.
Očima se krásně smál,
rty ty její ulíbal.

Ona dala mu své jméno,
touhu a chtíč..být jen jeho.
Čekala snad každý den..
Les byl tím však zarmoucen.

Přestal chodit mysliveček,
dlaně nehladil jí víc.
Vítr při podzimu
přivál její pláč do vesnic:

"Je ze mě jen smutná víla,
která v touhu uvěřila,
podala jí city své.
V lesích chodívám už sama,
ticho ,které bolí ...
na kopci tam zůstane".

Tak si zpívá na lukách
na kopci zas čeká sama.
Dny běží a ona snad,
zmizela se vzpomínkama..