Soně

Jedinou možnost mám – a tou je psát,

do těch slov co se dá jen poskládat...

Někdy je to těžší, než jen zdá se

a celý svět snad rozpadá se...

 

Jak jenom mohla bych zahnat ty tvoje stíny

vím, myslíš, že moc dobře vycházím i s ostatními...

Moc lidí už zradilo, tak tě to napadá,

kéž viděla bys do hlavy mi, jak to cítím já...

 

Kdo všechno říkal ti co já to samé,

že za tebou stojí a „spolu to dáme“...?

A kde teď asi jsou, byly jich mraky...

Jak můžeš vědět, že to neudělám taky...

 

A já si to neumím ani představit,

že bys v mém světě nemusela být...

Vždyť já tě znám... A mám tě ráda...

Nemůžeš říkat, že by tě nikdo nepostrádal.

 

Viděla jsem tě vztekat se, že věci lítají...

Taky mockrát plakat, i když chtělas potají...

I bez starostí smát se, být do něčeho nadšená,

pod povrch nahlížet, co která věc znamená...

 

Chceš vědět, jaké že budí ve mně to pocity?
Vždy vím, jak moc pro mne znamenáš a že jsi to prostě ty.

 

Cítím tu únavu, jak těžké je už jenom žít...

Z čeho dřív ses oklepala pomalu přestává to jít.

A asi ideály, co jsi měla kdysi,

v tom dnešním světě se těžko křísí...

 

Vnímám jak moc sama si připadáš,

od toho je blízko k tomu, že to prostě vzdáš.

Ale Soni... Vím, že není to moc, no nemůžu víc udělat,

přesto zůstávám někým, kdo má tě vážně rád.

 

Každý den vzpomenu si aspoň na pár chvil,

co asi děláš, chci poslat trochu sil.

Jsem daleko a ještě na pár let,

ale nepřestane mi na tobě záležet.