Střevíčky

Skořicové ticho procitá, 

ptáš se po polárce, utopená do skla

hořko-sladko-kyselá po ranách

a přeci stále chutnáš po plástvích,

tisící prvý rok bez Krista,

papilou nitra jsi obtiskla

očima jinovatku v tmách,

ve dveřích tisící prvý hřích.

Prosněžná žena netečná,

tváře sis zbarvila deštěm pro duhu,

beztak je barvoslepá ve tmě

našlapuj po špičkách,

zrcadlo podstatu nepozná,

život je baletkou v popruhu,

nikdo se netočí věčně

v jediných tanečních střevíčkách.