Kroky k sobě

Chtěl bych Ti na rty připnout smích,

do očí vplétáš listopad,

kořínky stálých souměrností

musí se někdy roztříštit,

probudit květy ve skráních,

těžké je nitro zkolébat,

nejkratší ze všech vzdáleností,

prostory mezi námi mít

svedené do přátelství

 

Když šrámy protnou Tvoji tvář,

když kroky bolí, bolí cizím dechem,

cesta je nesnadná a lichá,

pak prosím následuj můj krok,

dal bych své srdce na oltář,

zavázal oči a provedl Tě mechem,

kde ztrácí se žal a pýcha,

kde krutá řeka změní tok

pro tajemství

 

Připnu Ti úsměv do tváře jitra

a Tvoje slzy budu číst, tak jako řádky talmudu,

mám ruce prázdné sil však dost,

bezbřehá ramena velkých řek,

možná že dnes se změní zítra,

vždy tady pro Tebe zůstanu

budu Tvůj přístav a Ty můj host

pro naděj, radost i pro smutek

známé souostroví

 

Neptej se, v přátelství není míra,

pro to co přítel dal, co máš dát,

blízkosti vlastní je sdílení

předobraz vytepaný srdcem,

přítel ten příteli neumírá

živá je voda a listopad,

ten mezi přáteli není,

věř prosím všem těmto věcem,

vždy rád budu při Tobě stát.

 

Poctěný Tvojí přítomností