V půltónech ztrácím dech,
obracím se sluncem,
jsem němé kamení v ústech řek,
být vánkem na křídlech,
četl bych se srdcem,
být jednou z mnoha mek
Prosklený touhou umírám,
přikrytý bělostným pápěřím,
doteků, jež jsi zasévala,
popel k popelu poskládám,
ve víru věrně nevěřím,
z pramene pít jsi naléhala
Jsou mosty spálené v údolí,
kostnaté dlaně vztyčí břeh,
když kroky střelba zastoupí
I ticho hlasně zabolí,
skryj vlastní křídla ve svých snech,
čas ostré hrany otupí
zanechá v duši mělký mech
.....Tvé básně....jen tak si lehce pohrávat s korálky,které tak
umně navlékáš...právě ty a žádné jiné...a pak....vyjímají se na
štíhlém krku obraznosti......Jasnosti,klaním se.....Ji./úsměv/.
Poetika,která je mi blízká...
14.02.2017 21:14:32 | jitoush
Děkuji Ti, milá Jitřenko, jsem rád, že si s nimi pohráváš a umíš je navlékat na tu správnou nit :o) děkuji za tak krásný komentář i za Tvou vzácnou přízeň :o)
28.02.2017 20:11:59 | Akrij8