JABLKO POZNÁNÍ

Zírala jsem do zrcadla,
- douze, předlouze...
Vymýšlela pořekadla
o lásce k tobě, o touze
jíž plá
zahlcena duše
- ten klam.
jhož nelze slyšet,
ten žal
a nitra prázdnota,
ty jsi to vzdal
a v mne přešla temnota.

Mysl má
- chaosu vlna
zoufalá,
křičící z plna
a srdce
bijíví na poplach
tak prudce,
až jemu hrozí krach.

Nemocná tebou
a navždy zatracena
jen sama sebou,
svým citem zbídačena,
slzami zotročena,
zoufalstvím mknuta v mříž,
krví srdce potřísněna,
rozumem bita v kříž.

Těch sil, co jsem vypjala
pro sny, které sníš,
i z tebe jsem hřích sňala
- snad porozumíš...

Jablkem otrávena
ze stromu poznání,
z rtů mých se řine pěna,
z úst hadích přiznání.

Šeptá: "To se stává..."
Jsem tou hříšnou, vinou.
A sžírá mě láska má,
zevnitř kyselinou...