BEZHLAVĚ

Nech mé city v hlíně spát,
však pohřbil jsi mne tolikrát
do lží, pomluv a vší špíny,
obalil jen hříchy je a splíny,
skopl mezi červy, lejna, moč.
...A nikdo se neptá, kde duchem jsem stále teď a proč...

Říci ti sbohem jsem neměla sílu,
ztratila všechno jsem, jenom ne víru,
že se to zlepší, změní,
že se zvrátí svět,
kolik v tobě zla ale není,
by vešlo se pod nehet.

No, konečně volná!
jen mdlá trochu srdečně...
Už nikdy víc svolná
a když, tak jen latečně.

Z písku povstalá,
už ničí loutkou ni!
Již v pohár můj přistála
ta kapka poslední.

Tak a teď sbohem dej
své lží krásné tváři,
semeno zla zasej
v žádném ni už kalamáři.

I sbohem dej klasu
dřív, než bude ostřím sťat,
poline se z hlasu
dnes tvého nářk podsvinčat.

S tou chloubou tvou vrtkou
i sehnu se k ústům tvým
a vlastní tvou mrdkou
se zalknout tě přinutím.

Tolikrát
spát
skrz oči krvavé
jsem nemohla,
znát
už tenkrát
tvé srdce děravé,
vší představy a vize
nechala bych zmizet
rázem,
skácela se ma zem
s ostřím v chřtánu, břiše,
zemřela hned a tiše,
a ne po letech až, bezhlavě,
s hlasy těmi v mé hlavě,
jež radívaly : "Vzdej to",
nyň káží : "Zabij. Udělej to"...