Nad vodami

Prapory spjaté nad ztemnělou zemí,
tam, v dálce, za řekou, u šedých hor,
co bude s pánem mým dál jedno je mi,
mou milou krajinu zachvátil mor.

Šíří se tiše, a přesto se bouří,
pod vládou pozlátka a prázdných slibů,
někdo jen tiše spí, někdo zas kouří,
vše mlčky, do řádku, klobouky hřibů.

Až můry pominou, až zem se vzbudí,
co bude před námi, co bude s námi?
snad budem bohatí, snad budem chudí,
snad nás na úpatí hor čeká zánik.

skončí i pohádka, vzbudí se s ránem,
s máchnutím rozpjatých havraních perutí,
tak rád bych letěl s ním, tam, za svým pánem,
tam, kde jsou peřeje od pěny netknuty.

Skončí i válka a krev zbrodí víčka,
tam, kde je šero a svítá jen zjara,
na stole pergamen a u něj svíčka,
a ruka básníka třicet let stará.

Svým snům se odevzdat, plout proti proudu,
potmělou bystřinou lesem se brodit,
Přeletět tam a zpět pozemskou hroudu,
lidé? Ti nezhynou! Zas budou chodit...

Kráčet, jak minule kráčeli před nimi
předkové s touhou se usadit v písku,
s rukama od sazí, s chodidly od hlíny,
bez touhy na záměr zvýšení zisku.

Pečeti zlomené, tvář strachem šedivá,
až příště přijdou k nám, kdo bude mávat?
Krást jenom tehdy, když nikdo se nedívá,
před lety východ a teď zase západ.

Pod rouškou temnoty budeme zpívat,
tak jako před lety předkové naši,
co pro nás připraví budoucnost zakrytá?
Život. A doufejme, že bude snazší.