Mám vztek sama na sebe

Mám vztek sama na sebe,
že stále hledím na nebe.
Já s hlavou v oblacích, já hledím do dálek
a v srdci mi hrá asi tak na sta válek.
Rozpolcena mezi touhou životem dál jít,
nebo udělat jen krůček a ten život si vzít.
Co mám dělat, kdo jen mi poradí?
Mám snad žít, když struny života už mi neladí?
Z jedné strany oheň mě stravuje
a z druhé chladno, tak chladno mi je.

Já z té výšky, z těch bílých oblak hledím
sem k zemi a špatně mi je, co vidím.
Tam dole je naše matka zem
a vůbec nevypadá jak můj překrásný sen.
Kdo jen mi v tom snu nasadil růžové brýle
a připravil mi tak těchto muk chvíle?
Či snad já sama ty brýle nasadila
a ze života si tak peklo učinila?
Kdo jednou spatřil růžovou krásu snů,
jen těžko se spokojí s šedostí všedních dnů.

Udeř mě, prosím, ať ztratím vědomí
a nedělej si kvůli tomu výčitky svědomí.
Já chci jen ležet a stále snít,
abych tu nemusela dále hnít.
Vždyť kolem jen vše tleje
a všemu dobrému zde zle je.
Já chci tam zpátky, v ta bílá oblaka a snění,
tam nahoru, kde zlo se v dobro mění.
Propast mě čeká, smrti vstříc kráčím,
balvan svého bytí ke konci vláčím.