Bez rozumu, bez domova

​
Bez rozumu,
nahý, bosý
co říci k tomu
když slova bodaj jak vosy.
Chvilka osamění
ticho, smutek,
rozum na zbláznění
a myšlenky hudrují jak kosi.

Opředen chmury
chladem, bolestí,
slzy jak zmrzlé kry
v tratolišti naděje.
Promrzlý na kost
zděšený, padlý,
vlastním jen zlost
jedovatá slova zvraceje.

Pláč se vytrácí
slábne, umlká,
v promoklé matraci
na trhu pod opuštěnými stánky
Roztáhnu prsty
chlad, pohyb,
v okolí vandráci
a různorodě vonící látky.

Náhle se oteplí,
hřejivě, vesele,
hned vše se lepší zdá
když náhle usínám.
Už spím,
oddychuji, tep se krátí,
život umrzá
bez rozumu a domova uhasíná.