O rytíři a jeho dámě

 Růži tak něžnou jak jeho panna,

Rudou jako krev anebo víno,

Zkropenou rosou z časného rána,

Tak aby ji to nevzbudilo

Zlehka složil na polštář,

Kde spala její sličná tvář.

Vína se napil, ode zdi vzal si

Bandalír a jal se rychle jít,

Netroufnul si jí pohladit vlasy,

Netroufnul si ji políbit.

Na oře vsedl, ujel tak záhy,

Že nikdo odjezd neviděl,

I malířova štětce tahy

Zachytily ptáka bez křídel.

 

Panna když vstala, postřehla růži

Na polštáři podle líce své,

Zaklela jací že jsou všichni muži,

Nedýchla vůně mámivé.

Vstala, a v rouše Evině,

Nedbaje na trní bodavé,

Zachytil odraz ve víně,

Jak stáhla listy z růže té.

Potom květ utrhla krvavou dlaní,

Na zemi z prkem přistál hned.

Kéž dává rytíř ten pozor na paní,

Věnec jí sebral a už spěchal jet.