zeje ve mne hluboká propast
a nad ní něčí něžné ruce
které mi nedovolí pohnout se
vpřed ani vzad
čas určen pro nadechnutí
abych se jako balónek
mohla vznést
povznést nad lesem
kousek rodné hlíny
ponesu si kdesi
pod srdcem
otisky dlaní
teplo náruče
úsměv očí
barvu ořechů
jejich čpavou vůni
pro procitnutí
jednou vše zanechám za sebou
jako sen
jednou se zacelí
ona rána která mi brání
před opětovným splynutím
se sluncem
Autorko Zdeničko tak jemná...To je líbezné :-) Jsi úžasná...MámTě moc ráda.
07.06.2019 22:30:30 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
Je těžké napsat komentář. Naskočil mi lom. Pěšina sotva pro jednoho. Myslím si, že rozumím.
06.06.2019 21:40:01 | Philogyny