MÁVNUTÍ
MÁVNUTÍ
MÁVNUTÍ
ne
žádné mávnutí křídel motýlích
ale chlast
změnil její osud
můj chlast
na ten koncert U kamenného zvonu
mě absťák po prohýřené noci nepustil
zatímco čekala na mě
marně
oslovil ji mladý Američan
mají spolu v Portlandu pěkný dům
dva šikovné dospívající kluky
je uznávanou terapeutkou
i stále známější výtvarnicí
pořád o sobě i víme
jedno se však asi nedozví
že její štěstí odstartoval právě můj chlast
i když bych jí to už dávno mohl prozradit
furt je mi to ale jaksi blbé
není koneckonců vlastně jedno
že tenkrát mávla křídly moje černá můra
místo nějakého motýla?
už dávno jsem ji zabil
vzdávám však čest její památce
že ne vše vždy jenom zkazila
Praha, 9.6.2019
https://www.youtube.com/watch?v=cGq2xRg6Xw8
Komentáře (24)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk
skvělá forma Amo a obsah mě překvapil, nečekal jsem, že by mohl být tak říkajíc ze života. Každý z nás má nějaké ty bubáky, samozřejmě včetně mě. Sice netečou z láhve, ale jsou stejně destruktivní, když jim podlehneš.
12.06.2019 08:54:05 | CeP
Děkuji, Čendo, a souhlasím - kdo je a byl bez bubáků, ať hodí čím chce... :-)
12.06.2019 18:48:49 | Amonasr
Papír toho hodně unese, ale říct pravdu do očí, to chce odvahu. Taky jsem zažila obdobnou situaci kdysi před lety a vlastně dodnes nevím, co bylo skutečným důvodem rozchodu. Rozhodně mi ta záhada vrtá hlavou :).
10.06.2019 09:19:02 | Tvbm
Ano, podobné záhady se nám v hlavě usazují jak dotěrní červíci a pracuje i fantazie, která je kolikrát mnohem bujnější, než někdy docela prostá skutečnost... :-)
11.06.2019 18:09:39 | Amonasr
Super. Amonasre!
Chlastem v sobě resuscitujeme našeho nenarozeného bratra. Dobrého, kurážného, drsného, zpěvného, rváče i zbabělce zároveň, romantika, plačtivce, nostalgika...
Po nočním deliriu jej opět ráno v černém obleku nálady pohřbíváme do všední mašinerie dne. Asi bych vzpomněl Arabského přísloví. "Nepije se, aby se člověk válel jako prase, ale aby se povznášel."
Můj "nenarozený veselý bratr" chodí celkem často a mám ho docela rád! Je nepopudlivý a veselý. Nic víc od něho nežádám.
09.06.2019 22:36:16 | šerý
Jo, šerý - je to ovšem bratr poněkud ošidný. Když jsem přestal pít, hodně se mi ulevilo - kdo zažil někdy absťák, tak mi bude rozumět. Ovšem řada kamarádů a známých toho po nějakou dobu litovala, že prý už nejsem tak zábavným společníkem jako dřív :-)) Mé opičky totiž nebyly nikdy destruktivní k mému okolí, o to víc ale následně pak ke mně. Vždycky je holt něco za něco. Má to ale i jiná svá pozitiva - teď si vystačím s jednou skleničkou vína klidně celý večer a vlastně až teprve nyní je pro mě důležitá jeho kvalita, kterou si umím i náležitě vychutnat :-))
Díky za další pěknou poetickou reflexi na dané téma :-)
11.06.2019 18:07:39 | Amonasr
...kouzelným proutkem....osudu.....Ji./úsměv/
09.06.2019 21:09:40 | jitoush
Člověk někdy až zpětně zjistí, v jaké chvíli tím proutkem vlastně švihl :-)
11.06.2019 17:58:58 | Amonasr
odhodlaný pohled do krhavě purporových očí fatální černé můře...ST* :-D*
09.06.2019 18:57:23 | Frr
Na černou můru se musí bez bázně a hany - odhodlaně :-)) Díky, Jiří .-)
11.06.2019 17:57:51 | Amonasr
Pěkné. ČaSTo se to stane - z malé a nečekané "náhody" vznikne dlouhý příběh, třeba velká změna v životě, mnohokrát k dobrému se zdá...
Vše zlé, pro něco dobré, něco na tom bude :-)
09.06.2019 15:29:21 | Kapka
"Mají spolu v Portlandu pěkný dům, je uznávanou terapeutkou i stále známější výtvarnicí, stále o sobě víme..." Zeptal ses jí někdy, Josefe, jak často se směje a jestli je opravdu šťastná?
Jinak, na náhodu věřím, ale musí být člověk na ni připravený, v dobrém i ve zlém. Potom ji možno brát jako jakési malé či větší (to se může různit) pošťouchnutí v Osudu, který i tak, doufám, je převážně v našich rukách. Nevím, jestli jsem srozumitelná :-)
Pěkný příběh, Josefe :-)
P.S. Děkuji rovněž za vložené Poetítko, teď už Tebe i několik dalších z Vás tu z Literu znám; cítím pokoru, za projevenou lidskost a odvahu :-)
09.06.2019 15:22:33 | Helen Zaurak
Takto přímo, Helen, jsem se jí nikdy neptal, ale to víš, že při občasných setkáních mi pohled na ni generuje také podobné otázky. Ona měla vždy velice široký záběr, řadu talentů a patřičný životní nadhled i zajímavou životní filosofii, vůbec ne přízemní, naopak, takže si myslím, že nemá důvod být nespokojená. Ale dnes je už asi víc Američankou než Češkou, čiší z ní takové to "americké" sebevědomí, kterým tam člověk při delším pobytu asi musí načichnout, aby mohl být okolím i vážený a respektovaný. Na takové to české bolestínství a věčné stížnosti se v Americe nehraje a úspěšným se tam nezávidí, jsou naopak obdivováni. Takže kousek té americké by neškodilo naroubovat ani na tu zdejší českou povahu :-)) Opačně to ale, pokud vím, funguje velice dobře, Češi se díky své erudici a improvizačním schopnostem, vynalézavosti apod., v Americe umí zpravidla dobře prosadit.
A myslím, že Ti rozumím. Ani hrdinka tohoto minipříběhu jistě nebyla a není jen pasivní hříčkou svého osudu, ale umí mu jít sama v ústrety - i díky tomu, že nikdy ani předtím nečekala na nic se založenýma rukama a má za sebou pestrou a zajímavou životní dráhu už před odchodem do USA.
Děkuji i za Tvá slova směrem Po(e)títku, mám z nich radost. Pokud by ses někdy chtěla i zúčastnit, byli bychom tím jistě jen a jen potěšeni :-)
11.06.2019 17:56:06 | Amonasr
Náhody ku prospěchu. Porazit černou můru a pak ji poděkovat, že učila bojovat za to lepší v nás.
09.06.2019 14:51:21 | Now
Fascinuje mě, jak i směšné prkotiny otáčí někdy našimi osudy. Často si toho ani nestačíme všimnout - některá zřetězení obsahují i naprosto absurdní spojovací články, bez nichž by ale nikdy nebyla, respektive byla by místo nich jiná, možná i tomu nyní výslednému zcela nepodobná... :-)
09.06.2019 14:58:24 | Amonasr