Smutné oči

Procházím městem, hlava se mi točí

z výšky těch budov sahajících k mrakům.

Kolem mě tolik smutných očí,

jež nejspíš tiše závidí ptákům.

 

Před sebou prázdné kelímky od kávy,

s věčnou nadějí o almužnu prosí.

Kryjí je staré špinavé hávy,                                                                                 

co celé měsíce na sobě nosí.

 

V kelímku málo mincí chrastí,

když plouží se pomalu ulicí.

Hlavy plné dávných strastí,

kdo jejich srdce utiší?

 

Nečeká na ně teplý domov,

jen zápach a studená zem.

Nocleh ve stínu vysokých budov,

ten stín stal se jim domovem.

 

Nepomůžeš duším ztraceným,

pro které smrt je útěchou.

Děkují s hlasem smířeným,

pár centů jest pro ně potěchou.

 

Procházím městem, hlava se mi točí,

však neuniklo mému zraku -

jak mnoho je zde smutných očí,

a jak moc bankéřů v saku.