Dva světy II.

Ona:
Pověz mi, prosím,
takhle při večeru,
kdo s každým ránem vybarví Ti oči?
A kdo má šablonu
na důlky ve Tvých tvářích,
kdo míchá barvu
v níž štětec pro rty smočí?

Pověz mi, prosím,
takhle při večeru,
kde bereš sílu pro to, abys žil?
A jestli věříš, potom v jakou víru
zdáš se mi být tím, kdo život pochopil.

Pověz mi, prosím,
takhle při večeru
chci slyšet od Tebe, co dávno sama vím...
Že je to láskou
víš, nedám na pověru,
tak mi to pověz
já znovu uvěřím.

On:
Víš holka, takhle po ránu
mi oči barví prázdná flaška.
Život je fotbalová fraška
s pomalým tahem na bránu.

Víš holka, takhle po ránu,
mi žízeň důlky modeluje,
jazyk je drak uprostřed sluje
a rád se modlí ke džbánu.

Kde beru sílu, ptáš se dál?
No vždyť ti to tu právě říkám,
vždy, když svou dávku nespolykám,
jsem pouhý pěšec, kdepak král.

Ať už uvěříš pověrám,
či se k nim budeš zády točit,
můžeme spolu klidně smočit,
rty v sklenu, štětec …